Commandos 13-14.9.2013

Commandos bylo super! Na srazu jsem zjistila, že já jediná nemám spacák a karimatku, protože jsem nepředpokládala, že bychom v tom lese spali. No tak jsme se nakonec domluvili, že pudem celou dobu a dospíme to v klubovně. Ostatní (Filip a Cyril) si taky nechali spacáky v klubasu. Vyrazili jsme. Nejdřív samozřejmě do alberta pro nějaké to jídlo a v půl osmý busem směr Trnová. Když jsme vystoupili, už se stmívalo, a tak jsme plánovali trasu za svitu podálniční lampy =) Za zastávkou jsme vlezli do lesa a když jsme se vzdálili od dálnice, akce Commandos mohla začít. Šli jsme dál a dál lesem, přes paseku a zase lesem, přes potok a zase lesem, až jsme dorazili k silnici vedoucí do Všenor. Přelezli jsme jí a dostali jsme se na velmi nepříjemné místo – do „údolí čvacht“. To co se zdálo jako malá mokřinka byla patnácticenťáková bažina, takže celé boty skončili obalené blátem :)) No nakonec jsme to nějak proskákali zpátky a zjistili, že se to dá obejít. Vylezli jsme na jakýsi kopec a uviděli hluboko pod sebou světýlko. Zorientovali jsme se a věděli, že musíme přímo dolu. Tenhle sráz byl sebevraždou i ve dne, a my ho slejzali v noci. Možná právě proto, že nebylo nic vidět, jsme se k tomu odhodlali =) Dole jsme přelezli potok po betonovém můstku a šli dál, až jsme došli na louku před Novým Dvorem. V tuhle chvíli jsem si uvědomila, jak moc mi něco takového chybělo. Párkrát jsme zalehli do trávy, aby nás nevidělo projíždějící auto a šli jsme přes silnici k lesu. Tam jsme si dali malou sváču a vyrazili dál. K mé velké smůle ze mě kluci vedoucího výpravy, takže jsem musela rozhodovat, kam se pude. Tak jsme šli myslíce si, že obejdeme Černolice, ale dostali jsme se přímo do obce! Chudák Roman určitě věděl, že se „ženeme do záhuby“, ale musel nás nechat jít. Kupodivu ve vesnici nikdo nebyl, takže jsme jí šťastně proběhli. Když jsme ale šli na konci mezi chatama, objevil see před náma člověk. Nevěděli jsme nejdřív, jestli tam někdo je nebo ne, a byl. Plival a šoupal nohama. Ve dvanáct v noci. Po chvíli odešel a my jsme se nemohli dohodnout, jestli nás viděl, nebo ne. Ale přinejmenším nás slyšel, takže se akce nedá nazvat úplně úspěšnou. No dostali jsme se do lesa a tak nějak jsme šli cestou necestou, kam nás táhl náš orientační smysl. V půl jedný jsme usoudili, že jsme natolik unavení, že nezvládneme jít dál. Kdesi jsme si roztáhli celty, co jsme s sebou měli a pokusili jsme se v tom mrazu spát. Roman si luxusně přivázal mezi dva stromy houpací deku. V půl čtvrtý jsem všechny vzbudila a po krátkém občerstvení jsme vyrazili dál. Šli jsme skopce po něčem, čemu se nedalo říkat cesta, i když tam údajně vedla žlutá značka. Hromada šutrů uprostřed půl metru vymletá. Odnesla jsem si odtud jedno odřené koleno s modřinou a roztrženými kalhoty. Když jsme došli na louku, vydali jsme se po jiný cestě nazpátek a pak jsme došli na kraj Řitky. Střihli jsme to lesem doprava, až jsme došli k silnici vedoucí do Řevnic. To už bylo světlo. Přešli jsme jí a šli nějakým průsekem pod elektrickým vedením, když mi začal zvonit v šest hodin budík. Fajn. Nakonec jsme zjistili, kdeže přesně jsme, a abychom mohli přejít silničku, museli jsme se prodírat půlmetrovou vrstvou ostružiní. No a tak jsme pak lesem došli až k ceduli Mníšek pod Brdy, a mohli jsme jít vesele ke klubovně. Došli jsme tam přes sedmou. A první kdo nás viděl byl dědek v nějaký starý škodovce =) Už jsme ani nespali a pomalu se rozutekli domů. Ale my s Filipem jsme ještě pospávali na policejní stanici, když jsme čekali na odvoz =D

Áďa