Ses. Eda Valentová
Kdy jsi začala skautovat?
V roce 1947, středisko Blesk, klubovna v pražské Grébovce. Z tohoto střediska vyšly různé známé skautské osobnosti. Měly jsme vynikající vůdkyně, středisková měla přezdívku Máma. Maminkovské to moc nebylo, na táborech (dva) jsem občas zažila krušné chvíle, neboť jsem byla nešika, levák a bambula. Tyto nedostatky jsem nahrazovala ochotou, pečlivostí a občas i rozumovými schopnostmi. Navíc jsem vše kolem skautingu milovala.
V roce 1968 jsem se stala středočeskou krajskou tajemnicí Junáka, což mě tak moc nebavilo, ale našla jsem organizační schopnosti a a taky schopnost jednání s většími shromážděními dospělých. Z této funkce jsem dala "hrdou" výpověď, když sestra Koseová (náčelnice) a bratr Plajner se vzdali bez boje. Ještě ve funkci jsem jezdila po okresech s větou "neodcházejte od dětí", běžte do Sokola, v nejhorším do Pionýra, kde se snažte zavádět náš způsob vedení dětí.
Co Ti dal skauting?
Makať, nežrať, vydržať. Vdávala jsem totiž v osmnácti letech do velice spartánského prostředí. Voda pouze ve 32 m hluboké studni, plenky v únoru máchané v Berounce. Navíc velká chudoba, neboť já i můj muž jsme měli velmi nesprávný původ, on buržoazní, já zásluhou otce, takřka protistátní.. Na skauting jsem si nevzpomínala, až do poloviny šedesátých let, kdy jsem se stala vedoucí dívčí části pionýrského oddílu Lesní moudrosti v Dobřichovicích. Všichni jsme nosili zelené košile a tmavě zelené šátky, neboť rudý šátek jako součást sovětské vlajky byl příliš posvátné na to, aby se jím například dalo zavázat koleno. Dokonce tak posvátný, že musel být čistý a vyžehlený uložen ve skříni. Tato doba necelých čtyř let mi dala hlubokou lásku k dětem. Měli jsme zákon oddílu Lesní moudrosti, který začínal - buď pravdomluvná, buď věrná a oddaná atd. Našeho vedoucího mnoho vedoucích jiných oddílů, velmi obdivovalo, jak to krásně vymyslel. Dále mi dala základy životní filozofie, nebo, chceš-li, chování. Tyto základy se později staly vším oč se opírám, ať v době dobré nebo nedobré.
Jak jsi prožívala zákazy skautingu?
Ten první (1949) jsem prožila se vztekem puberťáka, ale přišly jiné zájmy, hlavně pak můj budoucí muž. Ten druhý, znamenal dlouhý smutek a stesk, ale zpět k dětem jsem nemohla. Byl zde posudek, že soudružka má na děti velmi negativní vliv. Mám ráda tuhle zemi a sovětská okupace se mnou taky zamávala. Do třetice rodinné problémy. Blbá doba.
Jak vidíš současnou situaci ve skautské organizaci?
V době, kdy jsem zjistila, že zaostávám za dobou a pro děti už nic nemám, jsem měla to velké štěstí, že tu byla Lada Havlíková, která vedení převzala. Zprvu jsem se snažila dění sledovat, ale ke své hanbě přiznávám, že snaha byla pořád menší a menší. Celostátní skautské hnutí mi dělá radost. Jako o velmi málo organizacích se o skautech nepíše v bulváru a tu a tam zaslechnu v radiu nebo v televizi pochvalné zprávy. Všenorská bývalá středisková se neustále účastní nějakých sezení a povídání, ale mě to nebaví. Nemám už co dávat, protože všechno jsem se snažila dát. Teď je to v mladších rukou a je to dobře.
Jak jsi skautovala po roce 1989?
Během smutných let od roku 1968 zemřel náš střediskový vůdce Baghíra. Byla jsem jeho zástupkyní, takže obnovit skauting v Dobřichovicích bylo na mně. I kdybych si to sama neuvědomovala, dveře se u nás nemusely zavírat, protože pořád někdo přicházel nebo odcházel. Bývalí skauti, světlušky, vlčata, teď dospělí muži a ženy se docela samozřejmě ptali, co mají dělat. Velice brzy po "revoluci" obnovilo skautské středisko Lesní moudrosti činnost. Obraceli se na mě i bývalí činovníci ostatních okresů středních Čech. Měli mě v paměti jako krajskou tajemnici Junáka. Všichni dělali víc, než mohli, takže středočeský skauting byl zakrátko plný toho nejdůležitějšího - dětí. Pamatuji se, že předsedou Okresní rady Junáka okresu Praha západ, se stal bratr Zikán z Mníšku. On totiž Mníšek měl mnoho nadšených činovníků.
Já jsem se především snažila zorganizovat dobřichovické středisko. Nějak automaticky jsem se stala střediskovou vůdkyní a taky jsem samozřejmě vedla děvčata. Všude se hlásilo velké množství dětí. Práce a hraní s děvčaty - všechno bylo výborné. Ve funkci střediskové vůdkyně jsem selhala. Neuvědomila jsem si, že bratři už nejsou vlčata a že nebudou s nadšením přijímat moje nápady, ale budou chtít prosadit nápady svoje. Zkrátka generační problém, jako z čítanky. Bohužel, jsem si tento problém uvědomila až mnohem později. Zatím jsem byla smutná, ukřivděná a bezradná. V té době vedoucí mníšeckých světlušek od nich odešel a bratr Zikán mě požádal, jestli bych se jich neujala. Protože dobřichovické středisko mělo velmi schopné činovnice i činovníky, mohla jsem bez výčitek svědomí odejít vést mníšecké světlušky.
Co ty a mníšecké středisko?
Dostala jsem jakoby darem asi patnáct děvčat, z nich většina už byla ve věku skautek. Neumím popsat čím se pro mě staly a kolik krásného jsem s nimi prožila. Uvědomovala jsem si, že už jsem stará,(bylo mi kolem šedesáti), a že musím mezi těmi děvčaty vychovat příští vůdkyni. Byly mezi nimi dívky s organizačním talentem, se smyslem pro humor, inteligentní i praktické, každou chvíli mě napadla jiná. Jen jedna ne. Tichá, až vážná, většinou v pozadí, ale nikoliv pozadu, za ostatními. Ve všelijakých soutěžích a hrách, nebývala první ani poslední. Její přesné plnění povinností nebo úkolů, mě někdy udivovalo. Byla tak nějak dospělejší než ostatní. Byla naprosto spolehlivá. Když jsem si uvědomila všechny tyto její vlastnosti, věděla jsem, že ona po mně vezme tu pomyslnou skautskou pochodeň, která mi už vypadávala z ruky. Lada Havlíková - Akela. Když pak na táboře skládala činovnický slib, odepjala jsem si svůj slibový odznak z roku 1947 abych ho s láskou a štěstím dala nové vůdkyni mníšeckých sester.
Musím se taky zmínit o mníšeckých bratrech. Byli především dva, Mirek Dub a David Bílek. Mirek mě naučil, že nemohu prosazovat jen svůj názor, i když je možná dobrý. Že se musím poctivě zamyslet nad návrhy druhých. Naučila jsem se říkat „ano Mirečku“, a to s pokorou a úctou k dobrému člověku. David mě zaujal svou pronikavou inteligencí a uváděl do rozpaků nedostatkem emocí. Na střediskové schůzi většinou ukončil dlouhou rozpravu přesným a výstižným shrnutím úkolú, návrhů nebo problémů s adresným návrhem další činnosti. Ten bráška byl o třicetpět (35) let mladší než já a já jsem se od něho učila s tajným doufáním, že on o tom neví. Díky, mníšecké středisko!
Máš nějaké veselé příhody z "natáčení?
Nemám. Mám jen velice mnoho historek radostných nebo šťastných. Dvě ti povím.
Dobřichovický vůdce Baghíra i já jsme se narodili v červenci.Na táboře u jednoho "pravdivého ohníčku", nám děti řekli, že jsme oba někdy příliš přísní. Je s námi sice občas sranda, ale běda, když nám šlápnou obrazně řečeno, na kuří oko. Baghíra dostal šílený nápad (bratři občas mívají šílené nápady). V den jeho narozenin naplánoval pro všechny děti polodenní výlet, vařit bude on. Jeho nápad spočíval v tom, že my dva si lehneme před stožár a sestra, co byla v kuchyni nás přikryje celtou. Po návratu se děti dozvěděly, že pod celtou je Eda s Baghírou a všichni mohou šlapat po celtě, aby se mohli trefit do kuřího oka, a to beztrestně. „Tam nejsou voni, to sou pytle.“ Někdo opatrně nadzvedl celtu. „Sou tam!!“ Nastalo nevěřícné ticho, pak šepot. Proklela jsem Baghíru, napnula svaly, zatajila dech a čekala na první modřiny. Celta odlétla, vzduch naplnil jásavý řev. Děvčata popadla mě, kluci Baghíru, dospělí vystrčili zadky, aby ten hobl měl správný dopad.
V den mých narozenin, jsem byla před obědem slavnostně usazena do vůdcovského křesla. Děti chodily blahopřát a každý měl dárek. Kytičku, obrázek, namalovaný kamínek. Dárek nejkrásnější? Honásek z družiny bobrů, která měla službu v kuchyni, přiběhl poslední. Tvářičku rozpálenou, jak topil. Řekl: "Edo, mám službu v kuchyni, tak nemám dárek." Podal mi potrhané, zablácené, nevonící hnusné boty, uklonil se a hrdě pravil: "Edo, k tvým narozeninám jsem Ti usušil kecky."
Jaké jsou Tvoje vzory?
Jako děvče jsem občas zalhala a protože na to otec přišel dostala jsem pár facek se slovy: „Masaryk nikdy nelhal.“ Měla jsem tedy k prezidentu Masarykovi rozporuplný vztah. Jednak jsem jaksi kvůli němu dostala bití a za druhé jsem nemohla pochopit jak dokázal nelhat. Postupem doby jsem pochopila jeho heslo „nebát se a nekrást“ a snažila se jím řídit.
Druhým vzorem je Václav Havel. Jako patnáctiletý chodil k mému otci konzultovat s ním svoje básně a navíc se prý výborně učil. Já jsem taky mívala slušné vysvědčení, ale protože jsem nepsala básně, byl mi dáván za vzor. Jsem o rok starší než pan Havel a tehdy jsem ho srdečně nenáviděla, taky proto, že mě úplně přehlížel. V letech socializmu, jsem se o něm tu a tam dozvěděla. Toužila jsem nebát se a říkat, co si myslím. Nepodařilo se mi to úplně, ale svědomí mám čisté, k volbám jsem šla jen jednou za třicet let.
Máš nějaký vzkaz nebo poselství?
Nemám. Řeknu jen jednu větu, kterou někdy dávno vymyslel někdo jiný. Kdo nechce, hledá důvod, kdo chce, hledá způsob.